kousek povídky

Už pár roků mám rozepsanou knížku - o něčem mezi nebem a zemí, o náhodě, o strašidlech a lidech...tak tohle je kousek textu, který mi pasuje k té naději na jaro, co je za oknem.

Večerní šero pomalu přechází do tmavomodré noci a i když ještě mezi stromy leží ostrůvky špinavého sněhu, země už voní jarem a nadějí na krásné slunečné dny. Janek z Kozince spokojeně houpe nohama na roubení kašny a vzpomíná na příjemně strávené odpoledne. Procházka předjarními loukami kolem rozvodněných potůčků ve společnosti chvějivě zářící bludičky... jaro dělá divy, zdá se, že se tak trošku zamiloval. V duchu se vrací k té pádící vodě, k vyrážejícím stéblům trav a k Sasančiným modrým očím. Vidí její dlouhé světlé vlasy, kterými si pohazuje jarní vítr a slyší znovu její smích. Když ji viděl poprvé za pultíkem informací v BUBU STARU, měla na sobě upnutý růžový kostým a vypadala tak nepřístupně a komisně, že se skoro bál se jí na něco zeptat. Když se setkali podruhé, byla chudinka úplně ztracená mezi bandou ohromných sinalých fotbalistů, kteří na ní pokřikovali a vyžadovali odpověď na všechny otázky najednou. V návalu rytířskosti si ještě na chvíli odpustil kulečník a pomohl jí navést ty utopené sportovce správným směrem. A pozval ji na skleničku, až jí skončí šichta na recepci. V baru potom vyvalil oči, když k jeho stolu přicházela ta nejkrásnější bludička, jakou kdy potkal. Rázem byl schopen pochopit všechny ty nešťastníky, kteří ji oddaně následovali až k vlastní zkáze. A tak se celý večer lehce oťukávali a seznamovali a nakonec se odhodlal a pozval ji na malou jarní procházku. Do jeho blažených vzpomínek rušivě zaznělo praskání větviček a hlasité oddechování. Někdo se v tuhle večerní hodinu hrne k vyhlídce a pěkně u toho funí. Janek otráveně seskočí z roubení studny a odplouvá k cimbuří. Dneska o žádnou společnost nestojí, chce se znovu a znovu kochat vzpomínkami.

Na nádvoří vchází udýchaná dvojice. Muž se ženou se drží za ruce a zvedají hlavu k obloze. Ve světle měsíce si prohlížejí kamenné zdi vyhlídky a ona ukazuje na rozbitá okna a polámané okenice.

„Před dvaceti lety jsem tu byla na kafi a na poháru. Měla jsem s sebou svoje štěňátko jezevčíka. Většinu cesty jsem ho musela nést, nožičky mu ještě moc nechtěly chodit. Škoda, že teď už tu ta hospůdka není.“ Tmavovlasá žena se rozhlíží kolem sebe a pořád ještě nepouští jeho ruku, kterou si před pár minutami stydlivě ulovila cestou do kopce.

„Tady jsem nikdy nebyl,“ odpovídá jí muž. „Jenom vím, že tu něco takového stojí.“

„Já mám takovej nápad“, povídá žena.“Totiž - chci napsat takovou povídku o strašidlech, tohle je přeci naprosto ideální prostředí pro nějakýho ducha. Třeba pro bílou paní,“ povídá ona a Janek se na hradbách ošklíbne.

„To zrovna,“ myslí si, „tady už je obsazeno“.

„Jenže mi pořád chybí nějaké nosná linka, nějakej fakt silnej příběh. Co myslíš, o čem by to tak mělo bejt?“ loudí ona odpověď a on jí potichu odpoví.

„Přece o lásce, každej silnej příběh je o lásce.“ Potom jí chytí kolem ramen a lehce jí políbí do vlasů.

„Pravdu díš, brachu,“ pomyslí si Janek a chápavě se usměje.

Je vidět, že dnešek vylákal do přírody víc zamilovaných párů.